Vzpomínku na poválečné období a změny s ním spojené, nejen v naší škole, pro nás připravila paní Jana Osbornová, která je členkou spolku Vltavan a my jí děkujeme za tuto zajímavou vzpomínku na chod naší školy před 70 lety.

Poválečné období bylo pro nás žactvo stejně vzrušující jako pro rodiče a pro celou veřejnost. V rodinách, kde některý z rodičů či prarodičů byl někdy ve školských službách, se vedle všech převratných změn, které přinesl konec války a osvobození, sledovalo s napětím i to, jaké změny nastanou ve školství. Zprvu jich nebylo mnoho. Československé základní, střední i vysoké školství se začalo obnovovat v duchu toho, co existovalo za první republiky, dokonce mnohé platilo již za Rakouska - Uherska. 

Na školách skončila povinná výuka německého jazyka. Veliká úleva. Mnoho vlasteneckých učitelů během protektorátu totiž učilo tento předmět dosti svérázným způsobem. Děti musely skoro každou vyučovací hodinu stát v pozoru pod stupínkem před tabulí. Na ní visel školní obraz, např. „Kupecký krám“, „Sklizeň cukrové řepy“, nebo „Les“. Vyvolaný žák hlasitě německy vyjmenovával věci, kterých se dotklo ukazovátko učitele. Neobliba tohoto jazyka mezi žactvem byla tak naprosto zaručena. U mnohých, žel, celoživotně.

Koncem května 1945 na školách, které koncem války nesloužily jako vojenské lazarety nebo po jejím konci jako přechodné ubytovny vracejících se válečných zajatců, se začalo obnovovat normální vyučování. Poprvé jsme zpívali hymnu, kreslili na tabuli lipové ratolesti, trikolory a československou vlajku, začali chodit do Sokola a Skautu, a nosili národní kroje na všechna školní i veřejná shromáždění. Spolu s rodiči jsme zažili příjezd prezidenta republiky a košické vlády do Prahy. Prožívali jsme přípravy prvních voleb v roce 1946 i začátek tzv. dvouletky, hospodářského plánu na obnovu republiky. Věděli jsme téměř o všem co se ve společnosti dělo. A to i ti, jejichž rodiče před dětmi nikdy o politice nemluvili.

Nevěděli jsme o jediné věci. Co nás čeká po skončení pětileté docházky do tzv. obecné školy. To přišlo až po červencovém všesokolském sletu na Strahově, během letních prázdnin v roce 1948. A bylo to pro nás děti jako blesk. Od 1. září začal platit nový školský zákon. Ta reforma ale byla dlouho připravována. My, kdo jsme se měli rozejít na různá gymnázia, reálky, měšťanské školy, nebo jít do nejrůznějších učebních poměrů, jsme se najednou zase všichni sešli v prvním ročníku tzv. jednotné střední školy. Přelomové bylo i to, že bylo zrušeno rozdělení na školy dívčí a chlapecké a my se tak poprvé v životě ocitli v koedukovaných třídách. V budově školy Na Hrádku (Na Děkance čili v Botičské) se najednou sešly všechny děti vyšehradské, podskalské, část nuselských, ba i některé z Pankráce. Učitelský sbor byl také pestrý. Vyučující přišli ze všech těch výše zmíněných zrušených škol, z různých částí Prahy, ba i z venkova. Všechny učitele jsme oslovovali pane nebo paní, žen však tehdy bylo na školách málo. V prvním ročníku byly dvě třídy, také druhý a třetí ročník měl paralelky. Čtvrtý ročník se v tomto zahajovacím školním roce sjednocené školy nazýval jednoroční učební kurz, JUK. Všechny dřívější dívčí a chlapecké školy obecné byly také koedukovány a přejmenovány na školy národní. V Botičské byla národní škola umístěna v západním křídle, směrem do ulice Na Děkance, kde byla i škola mateřská.

Naše jednotná střední škola byla ve východní části budovy. Na rozdíl např. od školy vzniklé v bývalém Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici, měla ta naše, bývalá škola měšťanská   prostory i vybavení pro všechny nové praktické vyučovací předměty, které se na tomto stupni škol najednou objevily.  Řemeslnickou dílnu, místnost pro dívčí ruční práce se šicími stroji, učebnu pro vaření a stolování. Mimo velkého dvora s ovocnými stromy, směřujícího na jih do ulice Svobodovy, existoval také oplocený pozemek pro zemědělsko-zahradnické práce podél ulice Vinařického. Na jejím rohu s Botičskou jsme v té době vysadili strom svobody, lípu malolistou. Dnes je tento solitér, bohatě rozvětvený do všech stran, již vyšší než škola a v době kvetení vydychuje omamnou vůni do celé ulice. V budově školy byla dobře zařízená učebna pro chemii, fyziku a přírodopis s přilehlým velkým kabinetem. Existoval i kabinet zeměpisný a dějepisný a také kabinet pro výtvarnou výchovu. Ta se učila ve veliké kreslírně, spolu s rýsováním. Stál v ní i klavír. Odehrávala se tam četná celoškolní shromáždění. V každé učebně byly podél stěny protilehlé oknům přivěšeny pevné věšáky na svrchní oděv. Pouze v šatně přízemní tělocvičny jsme se přezouvali. Jinak jsme z jedné hodiny na druhou o přestávkách putovali chodbami a schodišti obutí, s kabáty a aktovkami plnými sešitů a knih v rukou. V deštivém a sněhovém počasí se podlahy v celé škole topily v blátě, ač byly během každé vyučovací hodiny panem školníkem a jeho pomocníky pečlivě umyty a vytřeny. Jak se ten stále opakovaný úklid mohl vůbec stačit udělat je dnes nepochopitelné. 

Každá třída byla vytápěna mohutnými násypnými železnými kamny, která se obsluhovala z chodeb. V každé třídě bylo porcelánové umyvadlo s jediným kohoutkem se studenou vodou. To sloužilo pro máchání mycí houby a hadrů na neustálé čištění velkých nástěnných posuvných černých tabulí, na které se psalo křídou. Tou vodou jsme hasili i svoji žízeň a sloužila i k rozstřikování po třídě a spolužácích. Dřevěné dvousedadlové bytelné lavice tvořily v každé třídě tři řady, vlevo od nich byla veliká okna. Lavice měly posuvné psací desky. Ty překrývaly v horní části umístěný černý žlábek, ve kterém byl ponořen otevřený skleněný kalamář plný modrého inkoustu. Třídy měly průměrně tak 42 žáků. Jak oni všichni, hlavně však učitelé a školníci mohli tyto poměry vůbec ve zdraví přežívat? Asi proto, že největší lumpové byli občas pozváni do některého z kabinetů a tam, mezi čtyřma očima „pokáráni“. A když si snad dovolili doma na to postěžovat, dostali stejné pokárání i tam. V tomto bodě existovala naprostá shoda mezi školou a rodinou.       

Do školy se postupně vkrádal nový život, v okolí již zcela převládající. Byla založena školní pionýrská skupina, měla i vlastní klubovnu, v každé třídě byl jeden oddíl. V létě se začalo jezdit na letní školní, později pionýrské tábory. Součástí výuky byla pochodová branná cvičení s mapou a kompasem a výcvikové zimní lyžařské kurzy. Škola udržovala spojení se všemi v Podskalí existujícími organizacemi, složkami tzv. Národní fronty. Do programu jejich schůzí dodávala kulturní vložky - recitace, četbu, tance, pěvecké a hudební produkce školního pěveckého sboru i jednotlivců. Ve škole byla školní družina pro děti zaměstnaných matek. Školní jídelna zajišťovala obědy, po krátký čas se poskytovaly i dopolední svačiny. Za hlavní mimoškolní činnost se považoval sběr odpadových surovin, třídy v něm i soutěžily.

Naprostou novinkou v novém školském systému byly závěrečné zkoušky, jimi museli na konci čtvrtého ročníku projít všichni žáci. Skládaly se ústně, před komisí, z češtiny, ruštiny, matematiky a výběrového předmětu. Jednotlivé soubory otázek byly všude stejné, známé dost dlouho předem, aby se každý mohl připravit.  Podle výsledků klasifikace byli patnáctiletí žáci umisťováni na vyšší střední školy, o které měli zájem. Tam se přijímací zkoušky již nedělaly. Mnozí šli do učení nebo přímo do praktických povolání. Poslední školní prázdniny všichni prožili ve znamení olympijských her 1952. Radost z ukončení povinné školní docházky byla umocněna radostí z medailí, které naši sportovci v Helsinkách vybojovali, zejména ty zlaté.  

Co se v letech 1945 až 1952 u nás stalo? Povinná školní docházka zůstala stejná, devítiletá. Rozsah vyučování v týdnu byl skoro stejný, obsah se změnil, vznikla řada nových předmětů. Byla zavedena povinná výuka ruského jazyka. Veškeré školství se stalo státním, učební plány a učebnice byly jednotné. Soukromé a církevní školy byly zrušeny, také výuka náboženství. Na školy začali přicházet absolventi nových státních vysokých škol, pokračovali v obětavé práci starší generace, ale nebyli již nijak zatíženi předválečným školským systémem.