Filmového a divadelního herce Jana Potměšila (*1966) netřeba představovat. Osud tomu chtěl, že se navždy stal také jedním ze symbolů sametové revoluce 1989, když v bouřlivých porevolučních dnech utrpěl vážné zranění při autonehodě během cesty z mítinku v Ostravě.

Do školy v Botičské jsi přišel až ve 4. třídě. Proč?

„Bydleli jsme na Budějovické, a tak jsem chodil do školy Za zelenou liškou. Hned za školou na hřišti jsme s klukama hráli fotbal. Jednou se mi podařilo udělat parádní kličku, dostat se do šance a dát gól. Byl to pro mě tak silný zážitek, že jsem o tom večer rodičům vyprávěl. Můj tatínek byl sportovec tělem a duší a měl pro mě pochopení. Vzápětí se ve škole objevily pozvánky na nábor žáků do fotbalové třídy do Botičské, a já doma řekl ‚Jo, to bych chtěl!‘ Šel jsem dělat testy, byla ve mně malá dušička, ale byl jsem přijat.“

Musel jsi denně dojíždět. Nevadilo ti to?

„To byla pro mě další výzva! Z Budějovické jsem jezdil autobusem ještě s kamarádem Mirkem Vošahlíkem, kterého taky přijali. Vystupovali jsme dole v Nuslích ve Slavojově ulici a kolem Folimanky šli pěšky, někdy jsme to dojeli tramvají. Do školy jsem se vysloveně těšil – byla tam báječná parta. Kromě kluků fotbalistů s námi chodila i normální děvčata, která bydlela většinou v okolí.“

Jenže ty jsi po škole ještě musel pokračovat na trénink.

„A to bylo další dobrodružství a zároveň radost, protože mezi námi vznikalo velké soukmenovství. Po obědě jsme šli nahoru na Vyšehrad, kde bylo hřiště Slavoje Vyšehrad a tam jsme měli tréninky a přípravy na zápas nejen v týdnu, ale často i o sobotách a nedělích. Dohlížel na nás pan Miroslav Starý, který nás měl ve škole na tělocvik a navíc byl vynikající trenér. Chodil se dívat i na zápasy. A víš, co je zajímavé? Dnes v pokladně divadla v Celetné, kde hraju, pracuje jeho žena, tak ho občas pozdravuju.“

Kromě fotbalu jsi měl často i absence kvůli natáčení. Do těch let spadá vznik bakalářské povídky Lokomotiva, v níž jsi se setkal s panem Menšíkem, ale také film Jakub a Tajemství ocelového města.

„Určitě tě zajímá, jak se to dalo všechno zvládnout a jak mi to učitelé tolerovali. Nechci se chlubit, ale měl jsem samé jedničky. A to byla do velké míry zásluha laskavých, férových, a přitom náročných učitelek a učitelů v Botičské. Všechno probíhalo bez problémů – uvolňování ze školy, přezkušování… Doučil jsem se vždycky všechno sám.“

To tě asi nikdy nenapadlo jít za školu?

„To opravdu ne. Spíš si vybavuju, že na mě mělo silný vliv i okolí školy. Jsou tam skutečně magická místa. Na jednom z nich, na náplavce u Železničního mostu, jsme s několika kamarády založili někdy v šesté třídě bratrstvo. Připadali jsme si jako v Rychlých šípech.“

Slyšela jsem, že jsi jednou při obraně kamaráda utrpěl docela vážný úraz. Chce se ti na to vzpomínat?

„Proč bych o tom nemohl mluvit? Možná to byla jakási generálka na moje mnohem horší zranění o pár let později… Stalo se to v osmé třídě v prvním pololetí. Šel jsem s kamarádem fotbalistou Pavlem Trublem po škole do jídelny, která tehdy byla ve Vyšehradské ulici, a najednou se za námi objevil kluk z devítky. Byl takovej hodně narostlej a jmenoval se Heran. Povídali jsme si a Pavel jen tak pronesl: „Hele, Heran.“ On si to asi špatně vyložil, přiblížil se k nám, a Pavlovi vlepil facku. Mně se v tu chvíli zatmělo před očima, a musel jsem se Pavla zastat. Vyskočil jsem, abych na něj vůbec dosáhl, a pokusil jsem se mu dát pěstí. Jenže on mě vzápětí napálil pěstí ránu do spodní čelisti – a tu čelist mi zlomil. Skácel jsem se k zemi, možná jsem byl chvilku v bezvědomí, ale pak jsem vstal a chtěl za každou cenu jít do jídelny a pak na trénink. V jídelně mě ale zastavila jakási paní učitelka a poslala rovnou do nemocnice.“

Pamatuješ si ještě na hřiště, které je hned naproti škole?

„Aby ne! A taky na hřiště vedle, které patří ke gymnáziu. Tam jsme běhali dvanáctiminutovku, test vytrvalosti. S Martinem Janečkou jsme vždycky obkroužili nejvíc oválů… Na školní hřiště jsem se vrátil na konci 80. let, to už jsem chodil na DAMU, a s kamarády jsme hráli hanspaulskou ligu. Občas jsme se o víkendu ocitli i na hřišti v Botičské. Dodnes, když jedu po Vyšehradské ulici, vždycky z auta mrknu směrem ke škole, a zalije mě taková vlna nostalgie. Člověku tady bylo opravdu dobře!“

Zaznamenala Blanka Kovaříková