Vzpomínka publicistky Blanky Kovaříkové, která navštěvovala naši školu a připravila pro nás i rozhovory s našimi dalšími bývalými žáky. Děkujeme


Když jsem se dozvěděla, že má „rodná“ základní škola v Botičské ulici slaví 130. narozeniny, nemohla jsem tušit, že ve skutečnosti přinese dárky ona mě. Nejprve jsem měla možnost poznat skvělou současnou paní ředitelku Lenku Bourovou a vzápětí jsem se v „domečku“ za školním hřištěm zúčastnila schůzky s bývalými učitelkami a zažila nečekané chvíle.

Mezi učitelkami totiž byla přítomná i Anna Bártová (*1928), moje milovaná ruštinářka. Zní to sice zvláštně, neboť ruština za časů mého dětství nepatřila zrovna k oblíbeným předmětům, tahle paní učitelka ji však učila tak dobře, že jsem nakonec díky ní vyhrávala celopražské jazykové olympiády. Svou trpělivostí a nadhledem mi dokázala zpříjemnit i hodiny tělocviku, v němž jsem naopak nikdy nevynikala. Konečně jsem si mohla vyslechnout její nelehký osobní příběh, a dozvědět se, že v Botičské učila od roku 1958 až do své penze. Bohužel už jsem tu nemohla potkat svou další oblíbenou učitelku – Bělu Pacovskou, která již zemřela. Měli jsme ji od první do třetí třídy a naučila nás skutečně všechno. Od takových maličkostí jako je smrkání do kapesníku až po němčinu, kterou nás učila navíc, ve svém volném čase. Byla velmi přísná, ale spravedlivá, a vštípila mi zřejmě základní přístup k povinnostem a ke vzdělání. Už nikdy jsem žádného pedagoga tak neuznávala jako ji. Teprve na fakultě žurnalistiky jsem potkala další osobnost, k níž jsem vzhlížela, a tou byl pan profesor Vladimír Kovářík. Ale to už sem nepatří. Paní učitelka Pacovská myslela i na naše zdraví, a vodila nás na Albertov na horské sluníčko. Dodnes si pamatuji tu zvláštní vůni a brýličky, které jsme si museli nasazovat.

K dalším dárkům rozhodně patřilo zjištění, že žáky školy byli také herec Honza Potměšil a šansoniér Filip Sychra. Vždyť je oba znám, uvědomila jsem si, a s radostí se vrhla na úkol vyzpovídat je. Jelikož je Honza Potměšil o pět let, a Filip dokonce o jedenáct let mladší než já, dozvěděla jsem se o škole zase něco jiného, než co jsem znala ze své „éry“. Zatímco já jen pilně chodila do školy, Honza Potměšil navíc zvládal fotbalové tréninky a ještě natáčení pro film a televizi. Všichni tři jsme se ale shodli na tom, že škola v Botičské měla příjemnou rodinnou atmosféru, která se už na žádných dalších vzdělávacích ústavech neopakovala.

Měla jsem velkou výhodu, že jsem bydlela jen pár kroků od školy, ve Svobodově ulici 4, takže jsem z domovních dveří viděla přímo do oken své třídy. Genius loci těchto historických míst – mezi Vyšehradem a Podskalím – se do mě vryl tak silně, že o něm dnes píšu i ve svých knížkách. Kamarády jsem měla mezi Podskaláky i mezi Nuseláky. Všichni jsme se znali a byli jsme si tak nějak rovni. V těchto lokalitách bydlely docela obyčejné rodiny, jen málokdo vyčníval. A stejně spravedlivě se k nám všem choval také pan ředitel Karban, který řešil všechny naše přestupky se sportovním duchem. Stačilo, když jeho majestátná figura vešla ze dveří ředitelny a zahřměl na chodbě svým sytým hlasem, a i ten největší syčák stál v pozoru. Tomu se říká přirozená autorita! Říkalo se, že děti v Botičské mají nejlepší kázeň v Praze, a možná na tom něco bylo. Já osobně zažila jako nejhorší trest, když mě pan ředitel vytahal za ucho. Přála bych proto této škole, aby v ní stále panoval tak dobrý duch jako za našich časů, a aby na ni mohli její žáci i po desítkách let vzpomínat s podobnou radostí jako já.

Blanka Kovaříková
www.bkovarikova.cz